Levoruká žena (režie Peter Handke, 1978)
1. 9. 2007
Handkeho adaptace vlastní povídky (do češtiny přeloženo jako Zvláštní žena, v originále Die linkshändische Frau) vypráví o ženě, která dobrovolně přijala samotu a uvrhla do ní tak svého muže a dítě.
Stejně jako kniha a Handkeho vyprávěcí styl vůbec, je snímek založen na obrazech a stručných, nic nevysvětlujících dialozích. To, co se děje v nitrech postav, nechává autor, ostatně jeden z nejvýznamnějších moderních rakouských spisovatelů, na divákově schopnosti vcítění se a analýzy chování. Základním prvkem je tedy obraz, a to obraz minimalistický – pohled na město, záběr na dům, mladá žena s dítětem, žena vyhazující odpadky, žena prohlížející se v zrcadle, obloha s oblaky a podobně.
Minimalistické jsou i interiéry a exteriéry – bez příkras a zbytečných prvků. Tempo je pomalé, ale ne rozvleklé. Všechno má svůj čas a prostor. Hudba zbytečně neruší, pouze tu a tam podtrhává situaci a napomáhá divákovi pochopit vnitřní svět zúčastněných. Žena není na první pohled atraktivní, ale její obličej s výraznými lícními kostmi je zajímavý a svým způsobem krásný.
Hlavní postavy - žena Mariane, muž Bruno a dítě Stefan prožívají svoji samotu každý po svém. Po ženině přání, aby od ní muž odešel, Bruno opravdu odchází, jako by přistupoval na její domnělou hru. Přitom jejich manželství není nešťastné a jejich vztah je celkem hluboký. Bruno po té, co mu došlo, že ho Mariane uvrhla do nedobrovolné a těžce jím prožívané samoty, reaguje pochopitelně a logicky – uražeností, agresivitou a emočními výbuchy. Nechápe proč. Vypadá to ale, že ani žena nerozumí svému „osvícení“. Chce dostát vlastnímu, nikým nepodmíněnému rozhodnutí? Myslí si, že se něco v jejím životě změní, když si prožije opak toho, co doposud žila? Chce vyzkoušet opravdovost manželových slov, když tvrdil, že v jejich vztahu je tak vrcholně šťastný, že by už mohl žít jen s tímto pocitem, bez ženy a syna? Neváží si toho, co má, toho, co společně s Brunem vybudovali? Nic z toho se nezdá být důvodem. Zdá se, že chce prožít, to co nikdy nezažila, opustit snad spokojený, ale přece jen trochu stereotypní a příliš klidný styl života, procítit samotu a osamělost až do dna. Právě v tom je žena zvláštní, levoruká ve smyslu jiná. Většina lidí netouží přece po bolestivé osamělosti. Naopak – chtějí žít s někým, koho milují, váží si ho a dokáží se navzájem tolerovat.
Svou osamělost prožívá Mariane společně se svým dítětem, které reaguje na novou a nepříjemnou situaci po svém. Žena se ke svému dítěti přimyká s větší intenzitou. Její dobrovolná vnitřní bolest je očividná, reaguje jako normální člověk – slzami, dlouhými pohledy z okna, bezcílnými procházkami po městě. Přesto nechce vzít svoje rozhodnutí zpět. Nebere ohledy na rozhořčenost a bolest svého muže a zamlklost a smutek svého syna. Z nějakého důvodu chce, aby její život a život blízkých prošel snad očistnou, snad zatěžkávací, snad konečně opravdovou zkouškou. Z nějakého důvodu chce hlavně sama sebe, ale i své blízké, obdařit vnitřní svobodou skrze utrpení a bolest, a to i za cenu, že vše ztratí. Že je tomu tak, nám můžou naznačit vícekrát otevřená okna celého domu dokořán. Žena pouští do domova čerstvý vzduch symbolizující volnost, svobodu, změnu. Svobodu a volnost v tomto případě neznamenající konec vztahu dvou milujících se lidí, ale možnost žít nezávisle na sobě, jeden vedle druhého jako samostatné bytosti.
Pro ní to znamená, že začíná znovu pracovat – překládat. Poznává nové lidi. Poznává sama sebe. Už není jen žena v domácnosti starající se o dítě a čekající na svého manžela, až se vrátí z práce nebo ze služební cesty. Pro něj je to bolest a ponížení, ale i nové poznání o člověku, o kterém si myslel, že ho velmi dobře zná.
Zvláštní je i to, že se víceméně nikdo z okolí ženě nesnaží rozmluvit její rozhodnutí. Ze začátku společná kamarádka, která učí ve škole. Dokonce povolá i otce Mariany, aby jí domluvil, ale v závěru snímku jako by pochopila ženinu vnitřní odvahu a inspiruje se jí.
Film, který je rozhodně jedním z nejzajímavějších snímků, které kdy natočil o ženách muž, nekončí žádnou odpovědí na otázku, co bude dál nebo proč se to všechno stalo. Konec je otevřený stejně jako možnosti, které člověku dává úplná vnitřní svoboda.
Stejně jako kniha a Handkeho vyprávěcí styl vůbec, je snímek založen na obrazech a stručných, nic nevysvětlujících dialozích. To, co se děje v nitrech postav, nechává autor, ostatně jeden z nejvýznamnějších moderních rakouských spisovatelů, na divákově schopnosti vcítění se a analýzy chování. Základním prvkem je tedy obraz, a to obraz minimalistický – pohled na město, záběr na dům, mladá žena s dítětem, žena vyhazující odpadky, žena prohlížející se v zrcadle, obloha s oblaky a podobně.
Minimalistické jsou i interiéry a exteriéry – bez příkras a zbytečných prvků. Tempo je pomalé, ale ne rozvleklé. Všechno má svůj čas a prostor. Hudba zbytečně neruší, pouze tu a tam podtrhává situaci a napomáhá divákovi pochopit vnitřní svět zúčastněných. Žena není na první pohled atraktivní, ale její obličej s výraznými lícními kostmi je zajímavý a svým způsobem krásný.
Hlavní postavy - žena Mariane, muž Bruno a dítě Stefan prožívají svoji samotu každý po svém. Po ženině přání, aby od ní muž odešel, Bruno opravdu odchází, jako by přistupoval na její domnělou hru. Přitom jejich manželství není nešťastné a jejich vztah je celkem hluboký. Bruno po té, co mu došlo, že ho Mariane uvrhla do nedobrovolné a těžce jím prožívané samoty, reaguje pochopitelně a logicky – uražeností, agresivitou a emočními výbuchy. Nechápe proč. Vypadá to ale, že ani žena nerozumí svému „osvícení“. Chce dostát vlastnímu, nikým nepodmíněnému rozhodnutí? Myslí si, že se něco v jejím životě změní, když si prožije opak toho, co doposud žila? Chce vyzkoušet opravdovost manželových slov, když tvrdil, že v jejich vztahu je tak vrcholně šťastný, že by už mohl žít jen s tímto pocitem, bez ženy a syna? Neváží si toho, co má, toho, co společně s Brunem vybudovali? Nic z toho se nezdá být důvodem. Zdá se, že chce prožít, to co nikdy nezažila, opustit snad spokojený, ale přece jen trochu stereotypní a příliš klidný styl života, procítit samotu a osamělost až do dna. Právě v tom je žena zvláštní, levoruká ve smyslu jiná. Většina lidí netouží přece po bolestivé osamělosti. Naopak – chtějí žít s někým, koho milují, váží si ho a dokáží se navzájem tolerovat.
Svou osamělost prožívá Mariane společně se svým dítětem, které reaguje na novou a nepříjemnou situaci po svém. Žena se ke svému dítěti přimyká s větší intenzitou. Její dobrovolná vnitřní bolest je očividná, reaguje jako normální člověk – slzami, dlouhými pohledy z okna, bezcílnými procházkami po městě. Přesto nechce vzít svoje rozhodnutí zpět. Nebere ohledy na rozhořčenost a bolest svého muže a zamlklost a smutek svého syna. Z nějakého důvodu chce, aby její život a život blízkých prošel snad očistnou, snad zatěžkávací, snad konečně opravdovou zkouškou. Z nějakého důvodu chce hlavně sama sebe, ale i své blízké, obdařit vnitřní svobodou skrze utrpení a bolest, a to i za cenu, že vše ztratí. Že je tomu tak, nám můžou naznačit vícekrát otevřená okna celého domu dokořán. Žena pouští do domova čerstvý vzduch symbolizující volnost, svobodu, změnu. Svobodu a volnost v tomto případě neznamenající konec vztahu dvou milujících se lidí, ale možnost žít nezávisle na sobě, jeden vedle druhého jako samostatné bytosti.
Pro ní to znamená, že začíná znovu pracovat – překládat. Poznává nové lidi. Poznává sama sebe. Už není jen žena v domácnosti starající se o dítě a čekající na svého manžela, až se vrátí z práce nebo ze služební cesty. Pro něj je to bolest a ponížení, ale i nové poznání o člověku, o kterém si myslel, že ho velmi dobře zná.
Zvláštní je i to, že se víceméně nikdo z okolí ženě nesnaží rozmluvit její rozhodnutí. Ze začátku společná kamarádka, která učí ve škole. Dokonce povolá i otce Mariany, aby jí domluvil, ale v závěru snímku jako by pochopila ženinu vnitřní odvahu a inspiruje se jí.
Film, který je rozhodně jedním z nejzajímavějších snímků, které kdy natočil o ženách muž, nekončí žádnou odpovědí na otázku, co bude dál nebo proč se to všechno stalo. Konec je otevřený stejně jako možnosti, které člověku dává úplná vnitřní svoboda.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář